Lidská touha po zlatě

Lidská touha po zlatě

a dnes samozřejmě po penězích.

01.10.2014
Nejbohatší muž v Babylóně
George S. Clason

Bansir, stavitel vozů z města Babylónu, seděl na zídce, která ohraničovala jeho pozemek, a smutně hleděl na svůj skromný dům a otevřenou dílnu, kde stál nedokončený vůz.

Jeho žena se občas objevila u vchodu a kradmými pohledy mu připonúnala, že polední přestávka končí a že by se zase měl dát do práce. Čekalo jej čištění a malování, utahování kůže na loukotích kol. Musel připravit vůz k předání zákazníkovi a požádat o zaplacení účtu .

Nicméně seděl dál nečinně. Myšlenky se mu neustále vracely k problému, na který nenacházel odpověd'. Slunce nemilosrdně pražilo, jak je v údolí Eufratu obvyklé. Kapičky potu se mu perlily na čele a padaly na snědou zarostlou hruď.

 

Za jeho domem se tyčily vysoké terasy královského paláce. Poblíž, jako by vyrůstal z modrého nebe, se vypínal zářící chrám boha Ball a. Ve stínu chrámů a dalších monumentálních budov se krčil jeho ubohý domek v řadě ostatních ještě horších. Babylón představoval směs velikosti a ubohosti, směs nezměrného bohatství a neskutečné bídy. Byl přeplněný, stavěný bez jakéhokoli plánu a neměl ani řádné obranné hradby.

Když se Bansir otočil, slyšel i viděl pestrou směsici rachotící vozy boháčů, pobíhání obchodníků v klapajících sandálech a pokřik bosých ubožáků . Všem překážel zástup královských služebníků, kteří nesli na hlavách vědra z kozí kůže naplněná vodou k zalévání visutých zahrad.

Úvahy nad zlaťáky

Bansir byl tak zabrán do svých úvah, že vůbec nevnímal rušné město. Probral se až při nečekaném zvuku lyry. Otočil se a uviděl příjemnou usměvavou tvář svého nejlepšího přítele, muzikanta Kobbiho. "Ať bohové shlédnou na ty, kteří jsou velkodušní," začal Kobbi se vznešeným pozdravem. "Zdá se, že jsou ti nakloněni, když nemusíš pracovat. Těším se z tvého štěstí a rád bych se s tebou o jejich přízeň podělil. Modlím se, aby obdařili také mne. Ty musíš mít plnou peněženku, protože jinak bys určitě pracoval v dílně . Půjč mi dva zlaťáky, vrátím je, až mi dnes večer pán zaplatí. Pak ti je hned přinesu." "Kdybych měl dva zlaťáky, " odpověděl zasmušile Bansir, "nikomu bych je nepůjčil. Tedy ani tobě, milý příteli, protože dva zlaťáky by byly celý můj majetek. Nikdo přece nepůjčuje všechno, co má, ani nejlepšímu příteli." "Cože?" vybuchl překvapeně Kobbi.

 

"Ty nemáš v peněžence ani zlaťák a klidně si tu sedíš? Proč nedoděláváš vůz? Jak si chceš vydělat na živobytí? To není dobré, kamaráde. Kde je tvoje energie? Nebo na tebe bohové seslali starosti, o kterých nevím?" "Ano, trápení je tady od bohů," přisvědčil Bansir. "Všechno začalo, když se mi zdálo, že jsem boháč. U opasku jsem měl nádherný měšec, který byl plný mincí. Měl jsem zlaťáků, že jsem je nedbale rozdával žebrákům . Měl jsem tolik stříbra, že jsem mohl koupit ženě všechno, co si přála. Neměl jsem strach o budoucnost a střtbro jsem utrácel bezstarostně. Byl to nádherný pocit, kamaráde. Vůbec bys ve mně nepoznal těžce pracujícího člověka. Obličej mé ženy byl bez vrásek, celá zářila štěstím a usmívala se jako v den naší svatby." "To byl hezký sen," přisvědčil Kobbi. "Ale proč tady teď sedíš jako socha na zdi?"

Nejbohatší město světa

"Proč? Když jsem se probudil, zjistil jsem, že se mi všechno jen zdálo a že mám měšec pořád stejně prázdný. Úplně jsem se z toho zpotil. Pojď, posaď se a probereme to spolu. Jak říkají námořníci, jsme přece oba na jedné lodi. Jako studenti jsme se chodili učit ke kněžím a dělili jsme se o každou radost. Dobrými přáteli jsme zůstali i v dospělosti. Byli jsme docela spokojení. Práce nám nevadila a pak jsme snadno utráceli. Vydělali jsme spoustu peněz, ale nepoznali jsme uspokojení z bohatství. Jenom o něm sníme. Nejsme jako hloupé ovce? Žijeme v nejbohatším městě světa. Ti, kteří cestu jí, h'kají, že se mu žádné jiné město nevyrovná. Takovou má pověst, a přitom my dva jsme úplné nuly. Půl života jen dřeme a nic nemáme. Když chceš půjčit dva zlaťáky a vrátit je, až ti pán zaplatí, já musím odpovědět, že se s tebou rád podělím, ale bohužel jen o prázdnou peněženku. Jak je to možné? Proč nemůžeme mít víc než na jídlo a ošacení? A co naši synové, nebudou na tom jako my?

Budou žít se svými dětmi v neustálé bídě a jíst jen kaši a kyselé kozí mléko?" "Tak jsi ještě nikdy nernluvil, co se známe," zaraženě odpověděl Kobbi. "Protože jsem nikdy tak nepřemýšlel. Od rána do večera jsem pracoval. Dělal jsem vozy, jaké v širokém okolí nikdo neuměl. Pořád jsem tajně doufal, že bohové ocení mou dovednost a dají mi příležitost, aby má práce byla spravedlivě oceněna. Nic se však nestalo a tak mi došlo, že pro mne bohové nic neudělají. Proto je mi smutno. Chtěl bych být bohatý. Rád bych měl pole a krávy, pěkně se oblékal a měl hodně peněz. Jsem ochoten pro to udělat všechno, ale chci, abych dostal přiměřenou odměnu .

Proč nemáme to, co boháči?

Co je to s námi? Proč nemáme to, co boháči?" "To bych taky rád věděl. Nejsem o nic víc spokojen než ty. To, co si vydělám hraním na lyru, velice rychle utratím. Často musíme pořádně šetřit, aby rodina měla co jíst. Rád bych si koupil dobrou lyru, abych na ní mohl všechno zahrát. Dokázal bych tak krásné melodie, že bych se nemusel stydět ani před králem." "Ano, takovou lyru potřebuješ. Nikdo v celém Babylóně neumí tak krásně hrát jako ty. Nejen král, i bohové by byli nadšeni.

Ale copak se to dá, když jsme oba chudí jako nějací otroci? Slyšíš zvony? Už jdou!" A ukázal na dlouhou řadu napůl svlečených nosičů vody vytvářejících úzkou stužku podél řeky. Pochodovali v pětistupech, každý ohnutý pod tíhou vědra z kozí kůže naplněného vodou. "Ten, kdo jim velí, má krásnou postavu," poznamenal Kobbi, když spatřil nosiče v popředí bez tíhy na hlavě. "Je vidět, že má pěkné postavení." "Je mezi nimi mnoho pěkných urostlých chlapů," souhlasil Bansir, "stejně dobrých jako jsme my. Ti vysocí, plavovlasí muži jsou ze severu, smějící se černoši z jihu a ti malí snědí muži z blízkých krajin.

 

Všichni pochodují od řeky do zahrad, sem a tam, den co den, rok co rok. Mají se nač těšit! Tvrdou postel ke spaní a obilnou kaši k jídlu. Polituj ta ubohá hovada, Kobbi." "To víš, že je lituji. Ale také si uvědomuji, oč líp je nám, svobodným mužům, mohu-li to tak nazvat." "Pronásleduje mě myšlenka, že přece nemůžem žít rok co rok tak uboze. Jenom práce, práce a stále práce! Nemít žádný zisk, jen starosti o budoucnost." "Neměli bychom se zajímat o to, jak si druzí obstarávají zlato a udělat to samé?" navrhnu! Kobbi.

"To tajemství se dozvíme od těch, kteří je znají," řekl zamyšleně Bansir. "Dnes," pokračoval Kobbi, "jsem potkal našeho starého přítele Arkáda ve zlatém voze. Neodvrátil se ode· mne, jak by mnozí v jeho postavení udělali. Naopak, zamával a všichni kolemjdoucí viděli, že zdraví a usmívá se na muzikanta Kobbiho."

 

Lidské bohatství není v plném měšci.

 

"Říká se o něm, že je nejbohatší muž Babylónu," podotkl Bansir. "Proslýchá se na veřejnosti, že svým zlatem zásobuje královskou pokladnu," odvětil Kobbi. "Je tak bohatý," přerušil jej Bansir, "že bych se obával potkat ho v noci, protože bych těžko odolal pokušení sáhnout do jeho objemného váčku s penězi." "Nesmysl," odseknu! Kobbi, "lidské bohatství není v plném měšci. Ten měšec se rychle vyprázdní, nemášli zlatý pramen, ze kterého jej můžeš pokaždé doplnit.

Arkád má stálý příjem a může hradit všechna svá vydání." "Příjem - to je ono! Kdybych tak měl stálý příjem, i když sedím u zdi nebo někam cestuji. Arkád musí vědět, jak přijít k penězům. Možná, že by byl ochoten nám to tajemství prozradit. Snad bychom je pochopili," zvolal Bansir. "Mám dojem, že poučil svého syna Nomasira.

Slyšel jsem v hospodě, že odešel do Ninvie a tam zbohatl. Jistě mu otec pomohl, když je nejbohatší v našem městě," řekl Kobbi. "Kobbi, tys mě přivedl na skvělý nápad," svitlo najednou radostně Bansirovi v očích. ,;za to nic nedáme, když se zeptáme na radu dobrého kamaráda. A to Arkád je, takže nám nic nebrání se na něj obrátit. Jsme chudí v tak bohatém městě. A chceme ze své práce něco mít. Pojď, zajdeme za ním a zeptáme se, jak na to." "Teď si začínám uvědomovat, proč jsme vlastně nikdy nic neměli. My jsme totiž o tom nepřemýšleli. Ty ses jen dřel a vyráběl vozy pro Babylón, až ses stal uznávaným odborníkem, ale tím to končilo. Já jsem zase cvičil, až jsem se stal velmi dobrým muzikantem.

 

O něco jsme usilovali a to se nám povedlo. Bohové nám laskavě pomáhali. Ale teď jsme konečně přišli na něco, co je jasné jako slunce. Dozvíme se, jak to udělat, aby se nám dobře vedlo. A pak se určitě splní všechna naše přání." "Zajdeme k Arkádovi ještě dnes," rozhodl Bansir. "A pozveme staré kamarády, kteří jsou na tom jako my, aby si taky poslechli rady úspěšného muže." "Tys vždycky myslel na kamarády a proto jich máš tolik. Uděláme to, jak h'káš. Ještě dnes půjdem všichni za Arkádem."

 

zdroj: George S. Clason - Nejbohatší muž v Babylóně, str. 9-15

Logo Můj deníček - Marek Kotala
Inzerujte zde!

Máte zájem o reklamu? Kupte si textový odkaz na této pozici!


Doporučuji