Relativita

Relativita

nám pomáhá se rozhodovat

27.09.2014
Jak drahé je ZDARMA
Dan Ariely

Relativita nám pomáhá se rozhodovat. Někdy ale může připravit hořké chvilky. Proč? Protože ze srovnávání s ostatními pochází i závist a žárlivost. Ne nadarmo se v desateru říká: "Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu." Tohle přikázání je možná ze všech nejtěžší. Naše psychika je totiž založená na srovnávání a bude nás k porušení tohoto přikázání vždycky svádět. Moderní doba nám to ještě ztěžuje. Vzpomínám si, jak jsem se před lety setkal s vysoce postaveným manažerem jedné přední investiční společnosti. Při konverzaci se zmínil, že jeden ze zaměstnanců si mu nedávno přišel postěžovat na plat. "Jak dlouho už jste ve společnosti?" zeptal se náš manažer dotyčného mladého muže. "Tři roky. Nastoupil jsem sem rovnou z univerzity," zněla odpověď. "A když jste nastupoval, jaký plat jste očekával?" "Doufal jsem v nějakých sto tisíc ročně." Manažer se na mladíka podíval s opravdovou zvědavostí. "Dneska vyděláváte skoro tři sta tisíc. Jak si můžete stěžovat?" "No," pokrčil mladík rameny, "je to spíš kvůli kolegům, kteří sedí hned vedle mě. Nejsou o nic lepší než já a přitom berou tři sta deset." Nad tím zas šéf bezmocně pokrčil rameny.

Ironický příběh

Podobně ironický příběh jsme mohli sledovat i v roce 1993, kdy američtí burzovní regulátoři přiměli firmy, aby povinně zveřejňovaly platy svých ředitelů. Představa byla taková, že když se odměňování zprůhlední, přestanou dozorčí rady schvalovat nestoudně vysoké ředitelské platy a akcionářům zbyde více peněz. Předchozí exponenciální nárůst manažerských platů byl proti srsti úřadům, Kongresu i akcionářům. Ještě v roce 1976 byl průměrný ředitel placen "jen" 36krát lépe než průměrný dělník. V roce 1993 už to bylo 131krát. Hádejte ale, co se stalo. Jakmile byly platy zveřejněny, noviny byly najednou plné senzačních článků o nehorázných příjmech toho či onoho velkého šéfa. Generální ředitelé začali srovnávat své platy mezi sebou - a když měl některý z nich méně, řekl si o víc. Místo aby jejich příjmy klesly, začaly růst ještě rychleji než dřív. Přizvaní konzultanti tomu ještě pomohli. A výsledek? Průměrný CEO dnes bere 369krát více než jeho dělník - což je třikrát větší rozdíl než v dobách, kdy se výdělky největších bossů ještě tajily.

Paradox

Věděl jsem o tomhle paradoxu, ale stejně jsem svému známému z investiční společnosti položil další otázku: "Co by se stalo, kdyby vaše firma najednou zveřejnila platy všech zaměstnanců?" Známý se na mě podíval vyděšeně. "Zvládáme tady spoustu problémů nezákonné obchodování s využitím interních informací, finanční skandály a tak podobně - ale kdyby každý znal platy svých kolegů, to by teprve byla katastrofa. Všichni kromě nejvyššího ředitele by měli pocit, že jejich plat je nezaslouženě nízký. Nebyl bych překvapen, kdyby polovina lidí odešla a začala si hledat práci jinde."


zdroj: Dan Ariely - Jak drahé je ZDARMA, strana 26, 27

Logo Můj deníček - Marek Kotala
Inzerujte zde!

Máte zájem o reklamu? Kupte si textový odkaz na této pozici!


Doporučuji